2 lekce sebehodnoty aneb Příběh červeného pulovru

Moje babička zemřela předčasně na rakovinu, když mi bylo osm let.

Bolelo to, protože šlo o moje první přímé setkání s nezvratností smrti blízké osoby, a hlavně ve vzduchu zůstalo viset mnoho otázek, na které jsem si jako dítě nedokázala odpovědět.

Třeba, proč na babičce „nikdy nezáleželo“, jak s povzdechem tvrdívala.

Život ještě neskončil

Dědeček po babiččině odchodu nechtěl zůstat osamocený, neboť  jako „rodinný typ“ samotu snášel velmi špatně.

Dlouho však nemohl najít novou ženu pro společný život, byť tak činil aktivně, odpovídáním na inzeráty i vlastním inzerováním v různém tisku a následnými setkáními.

Ženy, které si tehdy do života přitahoval, však byly zklamané, uzavřené, negativní, staré svým uvažováním a tím pádem i vizáží; některé zajímal jen případný dědečkův majetek.

A dědeček cítil, že chce ještě ŽÍT, nikoli být hromosvodem něčích traumat.

To nejlepší nakonec

Po posledním nevydařeném „rande“ dědeček usoudil, že mu zřejmě není přáno a že těch zbylých 30 až 40 let života bude muset nějak „přečkat“ sám.

Následně dostal ještě jeden opožděný, zatoulaný dopis. Když se jal paní zdvořile odepisovat, že seznamování mezitím již ukončil, zjistil, že ho styl jejího psaní a fotografie zaujaly natolik, že se s ní chce seznámit blíže a hned 😉

A to i přesto, že bydlela na opačném konci republiky.

Ani jeden z aktérů nikdy neprozradil detaily onoho, zřejmě velmi romantického, víkendu. Dědeček se z něj však vrátil jako vyměněný, omládlý, nadšený a pevně odhodlaný se s paní okamžitě oženit 🙂

Byli jsme v šoku…

 Nečekaná síla

Moje první babička prožila celý svůj život jako oběť. Protože si tento postoj vybudovala ve velmi neradostném dětství plném bídy, hladovění a ústrků, ani později z bludného kruhu nedokázala vystoupit. Tehdy totiž nebyly žádné volně dostupné informace o souvislostech (o internetu se dosud nikomu ani nezdálo, natož za socialistickými dráty) nebo zkušení celostní terapeuti…

Vnímala jsem babičku v dětství jako „zlou“ a přísnou, bála jsem se jí a nechtěla jsem být v její přítomnosti, protože jsem vnímala její silné permanentní zoufalství, nerozhodnost, apatii a vzdávání se předem, které mi odebíralo energii a likvidovalo postupně můj původní Lví optimismus.

V dospělosti jsem si musela vztah s již nežijící babičkou zpětně pročistit, abych se osvobodila od pocitů „nedokázala mi projevit svou lásku tak, jak bych bývala byla potřebovala“ i „nedokázala jsem ji mít dost ráda“.

Dědečkova nová budoucí žena mě však fascinovala na první pohled, úplně vším!

Zatímco moje babička chodila v šátku, neforemném oblečení a zástěře, udřená, ohnutá, bolavá, ublížená a zachmuřená, z této krásné elegantní paní sálala pohoda, vyrovnanost a radost ze života.

Vypadala jako Adina Mandlová v dobách mezi Kristiánem a Hotelem Modrá hvězda (dobrá, tak o maličko starší ;-)). Jak mi později prozradila a ukázala na fotografii v katalogu, v mládí dokonce byla žádanou fotomodelkou!

Nezlomilo ji ani válečné totální nasazení. V mysli vždy zůstala ženou s důstojností a charismatem a tím získávala přirozený respekt.

Věk nehraje roli

I do socialistické „sámošky“ na vsi chodila pečlivě oblečená – kostýmek, kabát, klobouček, kožené rukavičky, kabelka, střevíce, vše barevně sladěné. I „na stáří“ si kupovala nové a kvalitní věci, byť škarohlídové v okolí tvrdili, že „už to nestojí za to“ (nakonec to na těch 35 let „za to“ ještě stálo 😀 ). Voněla Chanelem No. 5.

A nikdy, ani s košem, by nevyšla nenalíčená nádhernou rudou rtěnkou od Diora…

Na ní to ovšem všechno vypadalo přirozeně… Zejména proto, že neplánovala nikoho „oslňovat“ nebo se nad nikoho povyšovat, nechtěla proti něčemu bojovat. Prostě ji těšilo o sebe dobře pečovat. Tak ji to naučila její maminka.

Příběh červeného pulovru

Já jsem naopak byla vychovávaná „tradičně“, ke slepé poslušnosti a sebeupozadění.

Prožívala jsem tudíž sžíravou rozpolcenost, když se v mém dosud černo-bílém a „nalinkovaném“ normalizačním dětském světě takto neplánovaně zjevila zcela svobodná osobnost.

Obdivovala jsem ji, ale netušila jsem, jestli „se to smí“, protože tehdy se zdravé povědomí o sebehodnotě a vlastní jedinečnosti obecně považovalo za druh „sobectví“ a „trapné“ vychloubání se, „předvádění“ a povyšování nad ostatní „slušné lidi“.

Rozdíl dvou generací, který mezi námi existoval, byl ve skutečnosti úplně obrácený! MOJE myšlení bylo to „dinosauří“…

A pak jsem pod vánočním stromečkem objevila krásný moderní červený! koupený! heboučký načechraný svetr s netopýřími rukávy (tehdy šlo o TOP výkřik socialistické módy). Úplně jsem oněměla…

Stala jsem se jedinečnou Lví hvězdou!

Pro kontext si musíte představit, že teprve začínala 80. léta minulého století, všichni jsme na malém městě chodili v nezáživném bezbarvém a beztvarém oblečení, nezřídka poděděném po starších sourozencích či dalších příbuzných, v obchodech nic nebylo a svetry univerzálního střihu a velikosti se pletly doma, nejčastěji z několikrát rozpárané a „kousavé“ vlny…

A moje „cizí“ babička mi nedala k prvním společným Vánocům obvyklé „praktické“ ponožky a ručníky „do výbavy“, „aby to mělo nějakou hodnotu“.

Věnovala mi pocit JEDINEČNOSTI 🙂

Svetr mi padl jako ulitý a měla jsem z něj nepopsatelnou radost, srovnatelnou později už jen s narozením mé dcery.

Od té doby jsem svetr  nosila a nosila. A nosím dodnes, i když už je po více než 30 letech notně opraný a ošoupaný. Ale pro mě zůstává  synonymem lásky a empatie a připomíná mi, když na to občas zapomenu, že NA SEBE musíme vždycky myslet V PRVNÍ ŘADĚ.

Abychom mohli být zdraví a krásní a život jsme si jen neoddřeli, ale užili.

Co když nemáte babičku? 😉

Teď si možná říkáte – Jolče se to mluví, ale co já, když nemám po ruce žádnou kouzelnou babičku?

Upřímně, tohle moje první setkání s příležitostí stát se SAMA SEBOU, ale být i tak DOST DOBRÁ, byl teprve PRVNÍ KROK na složité cestě ke skutečnému přesvědčení o vlastní sebehodnotě. V době normalizace mi chyběly konkrétní informace, jak na to, a průběžné odborné terapeutické a koučovací vedení, nic z toho dříve v podobě dostupné běžným lidem neexistovalo. Proto já jsem spotřebovala na své nedobrovolně osamělé cestě mnoho zbytečných pokusů a omylů a až po letech jsem dokázala opravdu přeKROČit „stíny minulosti“.

Nicméně se mi to ale nakonec podařilo, o čemž svědčí umístění se ve finále soutěže Žena roku 2016 (3. místo v kategorii Internetové projekty mj. za Lví online kurz Dejte si LIKE!).

A proto vy už dnes nemusíte pracně průkopnicky odhalovat principy, podle kterých funguje láska a úcta nás k sobě i ostatních k nám. Z oblíbeného online kurzu Dejte si LIKE! si podobně jako předchozí účastníci odnesete spoustu „aha“ a především konkrétní postupy, s pomocí kterých svoji vlastní hodnotu už nikdy nenecháte zapadat prachem…

CHCI SI SEBE VÍC VÁŽIT

S láskou věnováno zmíněným babičkám – dvěma ženám, které mě v životě nejvíc ovlivnily. 🙂

Jolana Fišerová