Jsem Žena roku 2016! (Skoro.) – 2. část

První část příběhu končila v suterénu 🙂 , odkud ale opravdu jel výtah do stanice splněné sny…

Představte si spoustu betonu, drátů s pojízdnými bodovými světly, epoxid na podlaze, velká okna DAYLIGHT ateliérů a bílé sedačky. Řečeno reklamním jazykem pronajímatele filmových studií, „neporazitelnou industriální atmosféru“ .

Uvnitř záměrně přísně neutrálního prostředí, v němž cokoli, co není „kus šutru“, obrovsky vynikne, živí a nečekaně vřelí LIDÉ.

Protože jsem dorazila do studií za parného dne po delším bloudění a navíc předpisově neupravená 🙂 , vypadala jsem spíš jako trosečník, který se právě za pomoci šťastných okolností ocitl na palubě jachty.

Určitě ne jako Žena roku 2016 🙂 🙂 🙂

JÁ jsem hlavním hrdinou dne

Ale nikomu nic nevadilo. Chovali se ke mně, všichni ti profesionálové slavných jmen, jako kdybych to byla JÁ, kdo tu jediný něco znamená a kvůli JEHOŽ záři je zcela v pořádku se upozadit. Dostala jsem kávu, minerálku, uvolnili pro mě koupelnu…

Pak se mě ujala vizážistka Natália. Překvapilo mě, že je sama nenalíčená a oblečená do naprosto přehlédnutelných šatů, má nevýrazné oči i barvu vlasů, jen stažených dozadu, aby nepřekážely. Ale čím víc jsem ji pozorovala při práci, tím víc jsem si uvědomovala, že její osobnost nepotřebuje žádné vnější ozdoby. Pohybovala se ladně jako sólistka v Labutím jezeře a vyzařovala z ní jemnost, ušlechtilost – a zároveň síla. Možná jsem se jí měla zeptat, zda není Lev 😉

Natália se na mě usmála a laskavě pravila, že „pokud s tím budu souhlasit„, vzhledem k tomu, že jsem „krásná“, příliš by nezasahovala do mé přirozenosti a jen by trochu oživila unavenou pleť. To mě rozesmálo a samozřejmě jsem souhlasila.

Natália se mě zlehka dotýkala zručnými prsty a dávala velký pozor, abych se při líčení a úpravách vlasů cítila pohodlně. Nakonec se na mě zkoumavě zadívala a spiklenecky mi prozradila, že „Oni chtějí na focení „nude“ líčení, ale u Vás bych přesto použila oranžovou rtěnku. Ta Vás krásně rozzáří.“

Když Natália uskutečnila svůj plán, byla na její tváři vidět výrazná spokojenost s výsledkem. „Nu, podívejte se, myslím, že vypadáte hezky,“ pokynula mi směrem k zrcadlu, k němuž jsem při úpravách na žádost Natálie seděla zády.

WOW!

Vypadala jsem naprosto NÁDHERNĚ. Moje zapadlé oči Natália zvýraznila kouřovým líčením, korunovaným zlatým práškem. A oranžová poKROKovniková barva lesku na mých rtech mě tolik odlišovala od všech ostatních 😀

„Tak, hotovo, můžete se jít oblékat!“ zasmála se Natália vesele a poslala mě pryč.

Mladý stylista stál u dlouhé tyče s bílými a černými značkovými modely a díval se na moji postavu ve sportovním oranžovém tílku a modrých riflích (když jsem měla přijet „oblečená-neoblečená“, přišlo mi zbytečné se nenalíčená a s rovnými vlasy na cestu vlakem oblékat do šatů).

„Hm, tak co třeba tohle?“ zeptal se a podal mi bílý…kalhotový KOSTÝM. Hezký a určitě by mi slušel…ale to už na mě nezbyly žádné ŠATY? Přijela jsem si přece pro svůj splněný sen na červeném koberci…

Proč nemůžu dostat, co chci, jediný krůček od všeho?

Proč si o to NEŘEKNU???

Zklamaně jsem si v převlékárně svlékla svoje oblečení a sundala z ramínka kostým…

„Není mi to, není!“

Radovala jsem se tak upřímně, až se všichni začali smát. Nikdo netušil, co se mi honí hlavou, všechny ostatní finalistky Ženy roku se chovaly  „normálně“ a nenápadně.

Kurnik, Jolčo, teď, nebo nikdy! MLUV! Musíš zvrátit dějiny!

„Víte, já potřebuju šaty. Chtěla bych ŠATY.“ 

CHCI šaty. NECHCI už být ta malá holčička, co si svoje bílé šaty nesměla umazat na písku, aby „nezklamala“, a proto radši nic hezkého „rizikového“ na sebe nechtěla.

„No, tak nějaké najdeme.“

Stylista se pustil do zbytečného prohrabování ramínek na tyči. Přece už víme, že šaty žádné volné nejsou, oba jsme na tyč předtím koukali.

„A hele, tady jedny zbyly! A jaké pěkné!“

Nadšeně jsem je k sobě přivinula 🙂

Šaty mi padly jako ulité. Tedy, samozřejmě až poté, co mi je stylista vzadu pospínal kancelářskými klipsy, ale vždycky se prý od všeho berou větší velikosti. Zrcadlo k dispozici nebylo, ale všichni mě okouzleně ujišťovali, že mi to ohromně sluší. Usoudila jsem, že není třeba se znepokojovat, zda mi nelžou. Přece si nezkazej vlastní fotky…

A jdeme na to!

Doteď to všechno byla „legrace“. A to i přes zaváhání „možná je pro mě pořád ještě ne-bezpečné být holčička a nosit šatičky“ . Ukázalo se, jako už mnohokrát, že všechen „osud“ máme v hlavě, že záleží jen na nás, co si „dovolíme“. Když jsem se ROZHODLA pro „šatičky“, najednou BYLY k dispozici.

Ale co teď? Teď bylo třeba vylézt z ulity před profesionální foťák a tvářit se „přirozeně“. Měla jsem se posadit na židli uprostřed studia a během vteřiny se z plaché laně převtělit v ostřílenou supermodelku.

Už jsem sice před 2 lety fotila s Milenou Eli Lapkovou, od které mám svoje profilové fotky na sociálních sítích. Ale ty se povedly díky tomu, že jsme s nekonečně trpělivou Milenou strávily celé odpoledne mimo ateliér a Milena mě při focení rozesmívala vtipy.

Teď jsem seděla uprostřed betonu, zírala jsem do drahé zrcadlovky a všichni zúčastnění se se zájmem koukali na mě. Připadala jsem si i v šatech, jako bych byla nahá.

Umím slušně psát, ale to je mi teď platné…

Dostala jsem sice na cestu radu „DOVOL SI být krásná!“, ale na to jsem v tuhle chvíli neměla.

Jak se řekne „brada“?

Nikdy jsem nedokázala udělat něco „na povel“, spartakiáda pro mě byla utrpením, a navíc netuším, kde je levá a pravá strana, natož zrcadlově převrácené… Takže bylo celkem zbytečné zásobovat mě pokyny typu „pravou rukou si podepřít bradu zleva asi do třetiny“, a to celé navíc slovensky.

Byla jsem ráda, že vůbec vím, kde mám bradu. Řekne se vůbec „brada“ slovensky „brada“?

Ale fotografce to zřejmě příliš nevadilo, cvak-cvak-cvak, „Pro mě dobrý!“ a bylo.

Směla jsem si za odměnu dát krásně upravený sendvič nebo čokoládovou pěnu. Ale nepolkla bych stresem ani sousto…

A to i když se i nadále ke mně všichni chovali velice přátelsky a vstřícně.

Ještě mě totiž čekalo to hlavní, proč jsem přijela – ROZHOVOR NA KAMERU. Pomóc!!!

Jak se jmenujete?

Samozřejmě jsem si cestou ve vlaku rozmyslela, co asi řeknu. Ostatně, každý den to DĚLÁM, tak přece zvládnu o tom PROMLUVIT, ne? Takže čeho bych se bála, kamera mě nekousne…

Jenže pak se kamera rozjela.

A v mé hlavě se objevilo OKNO, velké jako ta ateliérová. Nad nevinnými otázkami, jak se jmenuju a kolik je mi let, jsem polkla.

„Až budete připravená, klidně můžete začít,“ řeklo vlídně mladinké děvče za kamerou.

Hm, to bychom asi nezačaly… Nacvičené věty mi vypadaly do posledního písmene. Tak jsem to měla krásně promyšlené a ještě na WC mi to šlo odříkávat tak plynule 😀

No, nebylo zbytí. Bylo třeba začít MLUVIT. Lepší aspoň nějak mluvit, než mlčet. Účastníci kurzu Strachem k úspěchu asi tuší, co všechno a jak jsem v sobě zmobilizovala… Zase se ukázalo, že předávám dál pouze věci, které opravdu fungují…

Zachránila jsem situaci. Sice to nebylo dokonalé, ale o to nejde. Nezdrhla jsem. Zvládla jsem to. Stala jsem se silnější než svůj strach. Nenechala jsem se jím zastavit.

Vůbec nevím, co jsem říkala. Myslím, že jsem vynechala všechno důležité, včetně Lva a oranžové barvy 😀

Ale co je vlastně důležité?

Přihlížející paní fotografka se natáhla po mobilu se slovy „Jé, to si jdu hned vygůglit!“. Zaujala jsem ji trémě navzdory. Vítězství!

Domů!

S úlevou jsem vrátila šaty a spěchala na vlak. Měla jsem štěstí, stihla jsem krásný „Linečák“ s „pokojíčkem“ se stolečkem přesně pro mě. Vytáhla jsem rozečtenou knížku a bylo mi blaze…

Ze čtení mě vyrušil průvodčí. „Shodou okolností“ stejný, který mi kontroloval jízdenku ráno. Podíval se na mě, zamrkal, jak si to srovnával v hlavě a pak můj nový luxusní vzhled ocenil uznalým kývnutím 🙂

No a to je pro tuto chvíli konec pohádky 🙂 , která však ještě bude mít poKRAČování.

Finalistky Ženy roku 2016 jsou teď formálně v rukách „odborné poroty“. Ale my víme, milé děti, jak to je, že?

Vyhraje ten, kdo si to dovolí…

Tak schválně…

Jolana Fišerová

PS: V soutěži Žena roku 2016 jsem získala 3. místo v kategorii Užitečné internetové projekty. Díky tomu jsem začala dostávat prestižní nabídky na spolupráce, které mi díky inspiraci od nejlepších v oboru umožní dále významně poKROČit. Skvělá životní zkušenost a příležitost, děkuji za ni 🙂