Potřebujeme k radosti nejdřív konec (a zvonec)?

„Zazvonil zvonec – a pohádky je konec!“. A my si můžeme oddychnout 🙂

Nedávno jsem se dívala na pohádku Panna a Netvor a kdo ten film znáte, tak víte, že je opravdu velice napínavý a i v dospělosti člověk sedí při jeho sledování nalepený na obrazovku úplně strnule a přeje si, už aby byl konec.

Klasický příběh je původně postavený tak, že krásný princ je z nějakého důvodu zakletý do podoby netvora a principem NENÍ, aby se v tomto převleku a tímto životním stylem naučil spokojeně ŽÍT, ale aby ho někdo z toho zakletí co nejdříve vysvobodil. Podobně krásná dívka si má oblíbit netvora v jeho strašlivé podobě a až se do něj zamiluje navzdory ohavné tváři, tak kouzlo pomine a situace se vyřeší a vše šťastně dopadne.

Tedy není zde podle tradičních vypravěčů důležitý už ten PROCES, ale až radostné FINÁLE.

Když se však pozorně podíváte na závěr filmu Panna a Netvor režiséra Juraje Herze, tak ten připouští VÍCE MOŽNÝCH VÝKLADŮ.

Schválně si ten film pusťte a zpomalte si konec. Netvor umírá, protože bez Julie neumí žít. Julie přichází a my si PROJEKTUJEME do toho příběhu naše přání, aby ho změnila zpět na člověka a také aby nějak „zajistila“, že Netvor, potažmo princ, nezemře.

Ale my nedostáváme jednoznačnou odpověď na otázku „Jak to tedy DOPADLO?“!

A jak to vlastně „dopadlo“?

V každém případě si Julie uvědomila, že ve vztahu k Netvorovi prožila bezpodmínečnou lásku (miluje ho takového, jaký je), stejně jako si to těsně před smrtí uvědomil Netvor (dal Julii svobodu, i za cenu vlastního života, protože její štěstí pro něj začalo být hlavní).

A PRÁVĚ TATO jejich zkušenost je důležitá, nikoli následný společný život „A žili SPOLU šťastně až do smrti.“, který by – v konvenční pohádce – přinesl už jen samá pozitiva a jistoty, protože už mají oba přece „odpracováno“ a „zaslouží si to“.

Já se domnívám, že sice Julie nedokáže přivést zpět k životu Netvora, zřejmě ho ani „proměnit“ zpět v člověka, ale že tu situaci přijme, pravděpodobně se vrátí do města, odkud přišla, a další část života prožije právě pod vlivem daných zkušeností, které jí umožní dál žít JINAK, než by bývala žila předtím. Ale – v každém případě život jde DÁL, nekončí Netvorovou smrtí (ani svatbou).

Potřebujeme „milníky“ jako základ RADOSTI?

A tak je to i s našimi nepohádkovými životy. U těch bychom také měli přijmout, že především neustále plynou. Ovšem my místo toho chceme neustále nějaké výsledky, opěrné body, aspoň den a noc, roční období, víkendy, dovolené, Vánoce, abychom si „konečně“ mohli „vydechnout“, že už se nám „nic nemůže stát“ a „odteď“ bude „všechno už jen dobré“. A mohli konečně prožívat TU RADOST ZE ŽIVOTA…

Na jednu stranu nám milníky přinášejí – byť falešný – pocit „klidu“ a „bezpečí“ a „kontroly nad situací“ („Hurá, už je konečně ten pátek!“), a na druhé, významnější straně, nás ale omezují a stresují („Ježiši zejtra už je zase to pitomý pondělí!!!“)! Nedokážeme plynout s životem, pořád čekáme na nějaká „až“ (a bojíme se toho „než“) a tím zbytečně propásneme spoustu možných okamžiků radosti.

Vemte si Julii, která přišla do opuštěného, temného lesa, rozpadlého zámku, vůbec netušila, zda ji tam něco nezahubí, zda se ještě někdy dostane odtamtud, zda ještě někdy uvidí své blízké, a kdy…

Proč Julie přežila?

Pomohlo jí právě to, že se nesoustředila na „jak to ještě bude dlouho TRVAT“, ale přizpůsobila se situaci a naučila se užívat si drobné radostné okamžiky – a čerpat z nich svou energii – i uprostřed extrémního a dlouhotrvajícího stresu.

A to je také důvod, proč Julie na rozdíl od Netvora PŘEŽILA.

Podobný postoj pomáhal i v realitě 40. a 50 let minulého století lidem zvládat lépe válečné útrapy či pronásledování „třídních nepřátel“.

My, dnešní lidé, si naproti tomu často klademe strašně moc PODMÍNEK, za kterých teprve budeme „moci být šťastní“, a nedochází nám, že možná právě teď a jenom teď máme prostor pro svoje prožitky. V podstatě i v pohádce vlastně Netvor a Julie prožívali nejplnohodnotnější chvíle, když se vykašlali na to, jak crazy je ta situace, a soustředili se na teď a tady (Netvor přicházel k Julii každý večer, přinášel jí růže, bavil ji historkami a oba si vzájemnou blízkost velice užívali).

Nečekali se svou radostí a vděčností až na den D, protože podvědomě vnímali, že budoucnost nás s něčím vysněným může spojit ještě víc, ale také nás může od toho oddělit.

Co si o (ne)odkládání radosti „až na dokonalé potom“ myslíte vy? Budu ráda, když mi svůj názor nebo zkušenost napíšete do komentářů.

A pokud se chcete naučit v životě lépe rozeznávat to, co nám může dělat radost „i na válečném poli“, přidejte se ZDARMA do uzavřené facebookové skupiny VDĚČNOST jako cesta k RADOSTI.

Jolana Fišerová

PS: Raději vyprávění posloucháte, než čtete? Pusťte si video: