Chybí vám opora? A potřebujeme ji?

První článek, který jste si napsali vy sami! Jste skvělí 🙂

„Kdybyste se nemohli na nic a na nikoho SPOLEHNOUT…o co byste se opírali?“, zeptala jsem se nedávno svých Lvích čtenářů na Facebooku.

Přiznávám, otázka byla takto položena záměrně (důvod vám prozradím později).

Doplnila jsem otázku ještě následujícím „upřesněním“: „Představte si, že nevíte, jestli je něco „pravda“, nebo „lež“. Jestli můžete věřit druhému člověku. Nevíte, kolik vám zbývá času. Nevíte, co bude zítra. Nevíte nic 🙂 A přesto je třeba efektivně fungovat. Jak to uděláte? Od čeho se odrazíte? Kam budete směřovat?“

Sama jsem na otázku neodpovídala, abych odpovídající předem neovlivňovala. Chtěla jsem znát přirozené odpovědi.

To je určitě nějaká past!

Někteří čtenáři se domnívali, že se sama nalézám v krizové situaci a hledám pro sebe radu a pomoc. Jiní si zase mysleli, že si dělám legraci, protože „odpověď je přece jasná“. Ale já jsem nechtěla „jasnou odpověď“. Potřebovala jsem dovést odpovídající k tomu, aby svoje „jediné zaručeně správné“ odpovědi začali SAMI zpochybňovat, pokud by se ukázalo, že je na věc možné se dívat z více úhlů pohledu…

Nejprve se objevovaly převážně 2 druhy odpovědí.

Ateisté prohlašovali, že spoléhají na sebe, věřící a důvěřující zase nepochybovali o Bohu, případně Přírodě či Vesmíru.

„Jako věřící to mám jasné :-)“ uvedli Miloš či (obdobně) Adriana.

„V takové situaci bych asi hodil všechno za hlavu a šel se na pár dní projít do přírody :-)“ navrhl Jiří.

Jana se svěřila: „No já si na sebe už několikrát vymyslela slušnou pecku a myslím, že jsem se chtěla dozvědět, že mi vesmír vždycky pomůže i když mi ego hlásí,“si v tom sama“ vím že nejsem, vesmír v tom jede se mnou. Hlavně zůstat v klidu a pozorovat, nebojovat a nechat se vést. Takže já se v dobách temna opírám o svou víru, že vše je dobře:)“.

Podobně to vnímá Miloš: „Naše ego je jako malé dítě, které říká „Já sám, já sám!“, ale moc toho nedokáže. Moje zkušenost je, že když se dokáži spolehnout na to, co je nad námi (Bůh, vesmír, kolektivní vědomí atd., jak si to kdo nazve) a oprostit se od té egoistické představy, že musím mít za všechno zásluhy, pak jde všechno lépe. Místo opírání je tu spolehnutí se.“

Má to jeden háček – do této diskuse se zapojili převážně lidé s již srovnanými hodnotami a životními postoji. Mezi běžnými klienty Lvích konzultací v životních krizích je však mnoho těch, kteří si zatím spíše PŘEJÍ UMĚT spoléhat v náročných situacích na „něco v nás“ či „něco nad námi“, než že by to již skutečně uměli. Naučit se to samozřejmě dá. Chcete to umět?

Co všechno NENÍ záruka?

Původním smyslem postu „Kdybyste se nemohli na nic a na nikoho SPOLEHNOUT…o co byste se opírali?“ bylo postupně ukázat, přímo na uvědomění si jednotlivých diskutujících, že „ve skutečnosti“ nepotřebujeme se opírat O TO, o co se opíráme, když si myslíme, že to potřebujeme (tedy o takové ty konvenční „jistoty“ typu „Mám na to doklad/smlouvu.“, „Jsem vdaná/ženatý.“, „Mám pracovní poměr na dobu neurčitou.“, „Až budu v důchodu.“, „Udělám to zítra.“ – aha, a přijde ještě nějaké „zítra“?).

Stejně tak nevyhnutelně nepotřebujeme oporu v ostatních lidech (to jsou ty případy „Nepodporuje mě partner, přátelé, rodiče, kolegové v práci…“).

Nevěříme-li v Boha či Vesmír, také není třeba se do víry nějak „nutit“. To by stejně nefungovalo.

Spoléhat na sebe je fajn, ale ruku na srdce: Když se s vámi někdo rozešel nebo když jste nemohli sehnat práci či peníze na splacení hypotéky, pomohlo vám v tu chvíli nejvíc vědomí, že se teď, sláva, spoléháte sami na sebe?

Tuto část diskuse nakonec s humorem sobě vlastním uzavřela sportovkyně Lenča: „Opřu se o kolo, to mě nezradí, neuhne a někam mě doveze…“

V čem LZE oporu hledat?

„Já bych se asi postupně aspoň na chvíli „vžila“ do všech možností / možných variant řešení a sledovala bych, co to se mnou dělá. Jaké mám pocity v těle. A pak bych vybrala tu variantu, u které bych se cítila nejlépe. Zjistila bych tak, co je v tomto okamžiku a za daných podmínek „pravda“ pro mě.“ zvažovala Dana.  „O svou vnitřní sílu, intuici, zkušenosti…“ potvrdily shodný přístup Adéla a Jiřina. „Pokud jsem na svou intuici hodná, tak je ona hodná na mne.“

Děvčata tím odpověděla na upřesňující otázku Lenči „Jak se opřete o sebe? V mysli ano, ale fyzicky…natáhnu ruku a o tu se opřu? Rozdvojím se a o druhé Já se opřu? Otázka zní o co byste se opírali?“.

Katka připomněla, že „ne vždy má člověk tolik sil“. Dodala, že „Naštěstí všechno má řešení…třeba se obrátit na Jolanu :).“

Jenže podle zadání se v danou chvíli nemůžete spolehnout „na nic a na nikoho“… 😉

Proč rozporuji vlastní profesionalitu? Protože profík jsem právě tím, že vás nečiním na sobě závislými. Od počátku vás ve Lvím světě učím všemu tak, abyste si dokázali pomoci a poradit SAMI! Ukazuji vám záměrně neobvyklé úhly pohledu, protože jen za naším stávajícím poznáním to pravé #reseniexistuje.

NEBOLI: Potřebujeme skutečně oporu?

„A co se zkusit neopírat a stát rovně?“ pojmenoval nakonec Jiří stručně a trefně to, k čemu celá předchozí diskuse směřovala a proč byla založena. „Nepotřebujeme berle…“ pragmaticky to shrnula Lenča.

A já s tím souhlasím. Odzkoušela jsem si totiž opakovaně v praxi, a nejen já, že můžeme jít do akce i za podmínek, které bychom za běžných okolností vyhodnotili jako „nedostatečně podporující“ nebo „nedostatečně bezpečné“. Můžeme například, pokud to okolnosti vyžadují, krátkodobě úzce spolupracovat s člověkem, který už nás dříve „zradil“, nebo o kterém nic nevíme. Můžeme se rozhodovat i při nedostatku informací.

Jen je potřeba nespoléhat automaticky na to, na co bychom „za běžných okolností“ spoléhali.

Nebo jinak řečeno – jak uvádím v KROKu 2 programu „7 KROKů, kterými osvobodíte Lva v sobě a začnete žít své sny!“, klidně se pro větší pohodlí opírejme, pokud a dokud je opora pevná a dokud to „opoře“ i nám tak vyhovuje. Ale nevyžadujme ji a nebuďme z její nepřítomnosti zdrcení.

Berme „oporu“ jako možnost, „herní rozšíření“, nikoli jako nutnost či povinnou „výbavu“ každé situace. Nepodmiňujme jí náš vlastní přístup.

Buďme i s dočasnou oporou v zádech připraveni – kdyby to bylo nutné – odložit všechny prozatímní „jistoty“ a „pravdy“. A nevnímejme pak vzniklé „prázdno“ jako „deficit“, ale jako PROSTOR, který dáváme tomu, co přijde, když už nic nebudeme blokovat omezeními.

#reseniexistuje VŽDY (minimálně téměř vždy), ale to ideální často leží úplně jinde, než kde jsme ho dosud hledali, protože jsme trvali na nějaké známé formě nebo obsahu. Víc ve videu:

Pokud potřebujete, ukážu vám to konkrétně na vašem vlastním životě. 

Jak se na význam „opory“ v našich životech díváte vy? Podělte se do komentářů. 

Jolana Fišerová