Před kamerou, za kamerou

Před kamerou, za kamerou, jak tam budu stát?

Co tam budu „hrát“?

Nebudou se mi smát?

???

Ještě nedávno ve mně představa kamery vyvolávala představu mučicího nástroje (a ani dnes mi není úplně lhostejná 😀 ). Natočit video, nebo dokonce vystoupit na webináři? Nejhorší noční můra, proti které byla maturita z matematiky (jsem zcela atechnický typ) procházkou rozkvetlým sadem.

Co vše se skrývá za krátkým videem?

Vůbec nepřeháním, když řeknu, že naprosté zoufalství, krokodýlí slzy a žaludek obrácený naruby provázely 98% času natáčení každého z mých prvních videovýstupů (a je mi líto, ta zbývající 2 procenta nebyla vyplněna radostnou tvořivostí, ale vztekem na veškeré technické vynálezy, které já nedokážu ovládat, případně na okolní vlivy typu cirkulárka, vrtulníky a nahlas mobilně telefonující kolemjdoucí).

Takhle například vznikalo, v létě 2016, na krabici od jogurtů a botníkové stoličce, mezi hejnem komárů a za dalších silně nepříznivých podmínek, nejoblíbenější video o „plánu A“. Venku, protože bez reflektorů to v paneláku nenasvítíte „tak, jako Pánbu“, ve vedru, protože v létě, za neustálých ruchů, protože na sídlišti, s noťasem, protože bez pořádného mobilu.

Vždycky, když už byla nějaká část SKORO natočená (tj. výjimečně jsem nezapomněla text a dokázala jsem ho vyslovit srozumitelně a bez koktání a bez „ehm“ a neměla jsem řasenku rozmazanou až na nose a dívala jsem se do kamery), projel náklaďák, případně začalo foukat (a nebylo mi rozumět), nebo mi nějaký lesní procházkující vyskočil za zády s halasným „Pepo, nevíš, jestli máme doma mlíko, že bysme ho ještě cestou koupili.“

Nebo uprostřed ideální konstelace všeho vyšlo slunce spozamraků a zprudka se opřelo do mého obličeje, takže jsem na záznamu začala vypadat jako za hustou mlhou…

Na každou minutu hotového videa tedy počítejte zhruba 2 hodiny „natáčení“, a samozřejmě druhá kolapsová fáze nastávala ve střižně, neboli v editoru pro úpravu videí (tam přihoďte na každou minutu výsledku další hodinu).

Roztomilé je, že když se takové minivideo nakonec sestříhá, je na něm vidět usměvavá a poměrně pohledná Jolča, která plynule pronese inteligentní větu. Všechno to celodenní bušení pěstičkami do jehličí zmizí pod tlačítkem Delete 😉

Od plotny před kameru

„Dobrý, slušelo ti to tam a mluvila jsi pěkně, ty ale to muselo bejt drsný, takhle jen tak z ničeho nic vylézt před kameru, ne?“, ohodnotil kamarád před 2 lety můj premiérový vstup ve webináři Libora Činky, kam jsem byla pozvaná jako host.

Jediný důvod, proč jsem se nezahrabala 1000 sáhů pod zem, ale na pozvání jsem kývla, byl, že příležitost vystoupit v pořadu s úžasnými lidmi se PROSTĚ NEODMÍTÁ 😀

Jo 🙂 BYLO to drsný 😀

Pro normálního člověka, zvláště pak pro ženu, která už přeKROČila dvacítku (ba i další -cítky), NENÍ úplně snadné odskočit si „od plotny“ a náhle VYPADAT A MLUVIT spatra před cizími lidmi tak, aby si všichni neodešli radši uvařit kafe 😉

Komu se nelení, tomu se zelení!

Navíc můj tehdejší starý notebook a pra-webkamera nezvládly zátěž, způsobenou takovým připojením, a rozhovor jsem absolvovala „žlutozelená“. Inu, komu se nelení, tomu se zelení!

Znovu jsem si pak před webinářovou kameru troufla až s v únoru 2017 Janou Bártíkovou, to už jsem díky novějšímu notebooku vypadala „normálně“ 😀

„Profík“ by samozřejmě vysílal ze speciální pracovny se zvukovou pěnou na stěnách 😀 a knihovnou s pečlivě vybranými motivačními tituly, jenže já jsem obyčejná ženská, takže k vám mluvívám Z KUCHYNĚ, protože tam momentálně neleží hora nevyžehleného prádla (čekající, až dokončím a spustím nový vedený minikurz a podobně 😀 ), všechny maminky to znají 😉

A jak už jste asi zaznamenali, v létě 2017 jsem se odvážila k obrovskému „kamerovému“ KROKu (spíš SKOKu) – vlastním LIVE vysíláním ve formě pravidelných relací na facebooku…

Více veselých zážitků najdete v článku Jak natočit video? aneb Z veselého zákulisí.

Šlehačkový dort na obličeji

Co mi zatím nakonec vždy pomohlo překonat přirozený ostych a zvládnout to? A na co spoléhám i teď?

Pokud znáte (geniálně obsazený) film Králova řeč , dovedete si představit, jak se cítí přirozeně introvertní člověk, kterému se rozsvítí nad hlavou nápis On Air, tedy „Jste ve vysílání“. Před totálním kolapsem vás zachrání jedině vědomí, že to má SMYSL. Že mám ostatním co sdělit a že jim moje zkušenost může pomoci správně se rozhodnout.

„Udivuje mě, kolik lidí má strach, že ze sebe udělá blázna a ocitne se v rozpacích, zejména v nějaké nové situaci… Neobratnost je cosi, oč bychom měli při vstupu do nového života přímo usilovat. Snažit se o něco nového, ačkoliv dosud nejsme vybavení potřebnými dovednostmi, to chce kuráž! Noste ten šlehačkový dort na obličeji jako čestné vyznamenání!“ napsala Laura Day, autorka knížky Vítejte v krizi!

Vy navíc dneska při používání Lvího know-how, otestovaného v ohniscích těch nejostřejších životních bojišť, už nepotřebujete ani tu kuráž (jak víte třeba z kurzu Strachem k úspěchu, nebo z vedených minikurzů). Proto  se s vámi dělím o každý důležitý KROK na cestě od nuly k životnímu úspěchu. Abyste nemuseli sami dlouze a složitě koumat, jak na to, a mohli svoji energii napřít rovnou do konkrétního řešení.

A ještě jedna věc. Přestaňme si skvělé životní zážitky zbytečně omezovat. Limity pro „správný věk“, „dostatečnou krásu a talent“ a podobně NEEXISTUJÍ. Máme je jen v našich hlavách – a odtud je tudíž můžeme snadno vyházet.

Mám pro vás proto DNES návrh: Pojďte před tu kameru SE MNOU! 🙂 Společně si vzájemně pomůžem a podpoříme se!

Proč bychom to vůbec měli dělat? Protože úspěch na nikoho z nás nečeká „v závětří“, ale jen v první linii. Ano, to je ta, kde lítají do tváře šlehačkové dorty 😉 Ale taky se tam udělují zlaté medaile. Nikdy jste po ní ani na okamžik nezatoužili? 

Jolana Fišerová