Dřív, kdykoli ke mně nečekaně přišel po dlouhém období „ať dělám, co dělám, nic se mi nedaří“ závan pozitivního blýskání se na lepší časy, najednou jsem se začala cítit jako v červnu, když prudce a hromadně začnou zrát jahody.
A já, ač jsem se na „léto = jahody = pozitiva“ původně nesmírně těšila, jsem pokaždé místo radosti v sobě automaticky zaktivovala červenou výstražnou kontrolku dávného programu všech socialistických maminek, babiček a tetiček:
„Honem, děti, jezte, za chvíli nebudou, ať se to nezkazí, taková škoda, no dejte si ještě, jaktože už nemůžete, v zimě vám pak budou chybět!!!“
Tak to buďte rádi 🙂
Ušetřili jste si „strach z jahod/borůvek/malin/ostružin/…“, resp. z toho, že NIKDY nedokážete sníst VŠECHNY plody léta, rodící se na nekonečných plantážích, tak „včas a komplet“, „aby se to nezkazilo“.
A nejste tudíž dost zodpovědné / hodné / vděčné děti, které jediné mají právo na existenci na tomto světě…
Za „nedostatečné“ letní jezení každoročně následoval TREST – v zimě jsme, bez ohledu na to, kolik jsme toho v létě s vyplazeným jazykem a nafouklým bříškem stihli zbaštit, byli prostě BEZ JAHOD. I když jsme maminkám, babičkám a tetičkám vždy pomohli nesnědené zbytky otrhat a zavařit na kompoty a marmelády, „už to nikdy nebude jako ty čerstvé“ (lamentovaly ty dobře výchovně to s námi myslící ženy).
Prostě bludný jahodový kruh, z něhož nebylo úniku…
Já jsem tehdy dokonce pod tlakem této pro mě neúnosné odpovědnosti na čas přestala jíst zahradní a lesní ovoce úplně 🙂 Uvažovala jsem logikou „co nejím vůbec, u toho se mi nemůže předhazovat, že toho sním MÁLO“.
Ale čert vezmi jahody i s jejich krátkou překotnou sezónou…
Horší bylo, že jsem si totéž vztáhla i na další situace – v dětství jsem často slýchávala i „Moc se neraduj/radši se netěš, ať pak nejsi zklamaná“, „Člověk nemůže být dlouho šťastný.“, „Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.“ a podobné negativní výroky.
Psychologové tomu říkají „strach z úspěchu“. Člověk se velice chce mít „lépe“ (asi jako se v zimě nemůže dočkat prvních jahod), ale když najednou „bum“ a má se, dělají se mu boule za ušima, zalyká se hojností, a náhle vidí rudě a vlastně si nepřeje nic jiného, než aby už zase byl „klid“ a „po sezóně“.
Jahodové, či po sezóně „štěstí, radosti a úspěchů“.
Prostě na pocit absolutního štěstí a dostatku NENÍ ZVYKLÝ a tak reaguje kontraproduktivně: prudce odmítá to, po čem současně hluboce touží…
Sám tím „preventivně“ sabotuje svůj potenciální pocit štěstí. Dosud si neosvojil umění prostě si „čas jahod“ užít v prostotě okamžiku „tady a teď“, v němž není potřeba nic „konzervovat“, o nic se obávat, kdy místo zběsilé konzumace stačí jen přítomně sedět na kraji lesa či pole a „neužitečně“ koukat, jak se to krásně červená / modrá / černá…
Musela jsem se zkrátka naučit žít s „jahodovým fenoménem“ v míru a symbióze 🙂 .
Nezašlapat každý výhonek „štěstí“ v panice okamžitě „pro jistotu“ do země, ale přijímat vděčně a radostně i příležitosti, které MOHOU být přechodné…a nevidět v tom jejich nedostatek a „vadu bránící řádnému užívání“.
A vy se to budete muset naučit taky…pokud zatím v „jahodovém kruhu“ vězíte.
Jolana Fišerová
PS: Právě jsme si ukázali nejčastější důvod, proč lidé odmítají „být vděční“ a proč kvůli svému původnímu negativnímu pojetí „vděčnosti“ (která ve skutečnosti vůbec nebyla vděčností, ale vydíráním a manipulací, byť „dobře míněnou“) se zbytečně ochuzují o pozitivní účinky vděčnosti jako akcelerátoru životní radosti.
Vy nedělejte stejnou chybu a přidejte se ZDARMA do podpůrné FB skupiny Vděčnost jako cesta k radosti, v níž se učíme s principem vděčnosti zacházet správně, tedy aby sloužila vděčnost našemu životu, a ne my jí 🙂