Životem se dá ploužit – nebo TANČIT

Nohy z článku Vyjděte změně naproti! Proč? jsou moje 😉 A zaslouží si vlastní článek. Příběh o tom, jak se do mého života vrátila ženská energie a životní síla, a o klikaté cestě, kterou jsem tímto směrem musela ujít. Inspirace zejména pro účastníky online tréninku Dejte si LIKE!

Přihlásila jsem se před pár lety na kurz indického tance 😉

Protože o tom píšu článek, asi tušíte, že to nebylo jen tak. Že bylo předtím i v průběhu kurzu potřeba ŘÁDNĚ přeKROČit „komfortní zónu“, vymezenou nočními můrami trapnosti z tanečních, hodin tělocviku, pubertálních mejdanů a vlastně jakéhokoliv „ladného pohybu na veřejnosti“…a vlastně i v nejintimnějším soukromí.

Naše negativní programy pocházejí z hlubokého dětství. Z doby, kdy jsme poznámky typu „Ty a tančit? Děláš si legraci?“ nebrali jako subjektivní názor mluvčího (který si tím „řešil“ svoje vlastní mindráky), ale jako objektivní hodnocení našich potenciálních schopností a nepřeKROČitelnou pravdu.

Tanec je jen pro ostatní

Tak jsem tehdy zodpovědně přijala názor, že JÁ prostě životem tančit NESMÍM. Že se jím smím pouze rezignovaně ploužit. Upozadit se a nevyčnívat. Neděsit a neobtěžovat svou přítomností v kreativní energii ty „nadané“ a „vyvolené“. Protože tanec, podobně jako malování, zpěv nebo jiné formy sebevyjádření, „je jen pro ty ostatní“. Jeden z největších snů šel na dlouhá desetiletí „k ledu“.

Až jednou…když v mém životě nastalo „jaro“ a „ledy“ začaly tát, „náhoda“ mi do ruky přihrála letáček s kurzy tance pro úplné začátečníky (s poznámkou, že vůbec žádný talent není potřeba 🙂 ) a Lev ve mně zaburácel: „Mám právo, dovoluji si…přestat netančit. Dokonce si mohu dovolit nechodit k nějakému „kováříčkovi“, ale můžu se přihlásit přímo ke kováři, totiž do věhlasného tanečního studia.“

A opravdu jsem to UDĚLALA, i když se všichni, kdož mě znali, na mě koukali…divně 😀

 Stačí neutéct!

Na první hodinu jsem si dala prostý záměr „Aspoň se dostavit a neutéct.“, protože „překrásně tančím“ se mi přece jen zdálo úplně absurdní 🙂

Neutéct se mi podařilo. Posílena prvním úspěchem, postupně jsem zvyšovala záměry. „Nevyhoděj mě.“ „Aspoň se trefím do hudby.“ „Aspoň některé kroky si pamatuju.“

Až jsem si po několika lekcích řekla to osudové „Tančím, a to ideálně!“ A tančila jsem, užívala jsem si poprvé v životě ten pocit „I já smím…“.

A co se nestalo! Jakmile jsem sama na sebe a na svoje počínání začala shlížet láskyplně, lektorka, která nade mnou dosud lámala hůl, mě POCHVÁLILA!!! Že prý do toho nejvíc ze všech dávám DUŠI… Tanec – zvláště pak ten indický – není totiž jen „o krocích“, ale o energii, výrazu, prožitku, naladění…

Co mě však nejvíce překvapilo, že jsem pružný taneční krok a vnitřní nastavení přenesla následně automaticky i do běžného života.

K tomu mi přestaly pasovat rifle a trika, takže jsem začala nosit šaty a náramky…a nakonec jsem udělala ještě něco velkolepého. Dosavadní „boty do nepohody“ jsem uložila do krabice a koupila si boty NA PODPATKU!

Nikdy jsem elegantní boty nenosila, protože „boty mají být pohodlné“, „na pěkné boty máš příliš velkou nohu“, „krásné boty jsou drahé“; ale teď jsem VĚDĚLA, že prostě ženské boty MAJÍ vstoupit do mého života. A tak hned u vchodu do obchodu tam na mě tehdy čekaly, přesně „boty snů“…

A co mě rozesmálo, bonusově „moje – „nadměrné“ – číslo“ měli jako „neprodejné“ zlevněné o 50%. Hojnost 🙂

Tajemství bot na podpatku

Tajemstvím „neplacatých“ bot je – víte co? Jistě, člověk je v nich „proklatě sexy“, ale hlavně? No že se v nich nedá ulicemi a chodbami UHÁNĚT, nýbrž jen rozvážně a noblesně plout. A jak jsem tak z obchodu domů pozvolna plula, uvědomila jsem si, že právě úspěšně likviduju program „furt se musím někam hnát a něco stíhat“…

Chcete se také naučit dovolit si mít se víc rádi a lépe o sebe pečovat? Není to vůbec tak obtížné, jak jste si mysleli. Přesvědčte se ve Lvím online kurzu Dejte si LIKE! Když to nedokážete (začít životem více tančit, místo zoufalého ploužení), vrátíme vám peníze (ještě jsme je nevraceli 😉 ).

Jolana Fišerová

Za inspiraci k tomuto článku děkuji Rena Náramky, autorce mj. mého Lvího náramku.

O svou zkušenost s „NIKDY“ se na facebooku podělila Veronika:

„…já takhle měla pocit, že nikdy prostě NEMŮŽU tancovat, protože to prostě neumím a kroky se NIKDY NENAUČÍM, protože jsem prostě dřevo aj… no a před pár měsíci jsem se pro jistotu rovnou přihlásila na výcvik pro lektorky tance, protože mi došlo, že pokud chci, můžu cokoliv 🙂 takže budu nejen tančit, ale později i vést další ženy při tanci 😉 “ Veronika Pačesová